Umělecká 8, Praha 7
Tel.: 233 378 694
skola@fzsumelecka.cz

Fakultní základní škola Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy

Z historie

  
 
Nejstarší vyobrazení naší školy
 
         Budova školy pochází z let 1901 – 1902. Byla vybudována podle plánu městského inženýra J.Zlatníka v novorenesančním slohu. Nad hlavním vchodem je umístěno sedm lunet malíře Vojtěcha Bartoňka, které zobrazují sedm našich světců: sv.Václava, sv.Ludmilu, sv.Anežku, sv.Prokopa, sv.Cyrila a Metoděje a sv.Vojtěcha. Pod lunetami nalezneme bustu J.A.Komenského. Škola byla postavena na místě, kde kdysi stávala studna, z níž se vodou zásoboval nedaleký poplužní dvůr. Hlavní část budovy nebylo možno postavit ve středu stanoviště, neboť zde bývala rokle, a proto zde stojí příčné křídlo s tělocvičnami, kreslírnami (dnes odbornými učebnami chemie a přírodopisu) a kaplí (dnes aulou), které je lehčí. V bývalé kapli nalezneme velký oltářní obraz sv.Václava, který „oblečen v brnění, opásán mečem a štítem, zdobeným starou českou orlicí a maje o pravé rámě opřený praporec, klečí na úpatí Řípu a spíná ruce k vroucí modlitbě za vlast.“ Obraz je dílem malíře J.Bartoňka. Škola měla ústřední vytápění, byla osvětlována plynovými lampami. Náklady na stavbu školy činily 610 000 korun. 
         Slavnostní vysvěcení se uskutečnilo v neděli 19.10.1902 za přítomnosti starosty královského hlavního města Prahy JUDr. Vladimíra Srba. Obecná a měšťanská škola byla rozdělena na dívčí – severní část (první ředitel Jindřich Rais) – a chlapeckou – jižní část (první ředitel Josef Ondrejka). 
 
Podpisy světícího biskupa Krásla a prvního učitelského sboru v kronice školy

 


 


Ze SLAVNOSTNÍHO LISTU vydaného roku 1903 na paměť dvacetiletého trvání místního odboru ÚSTŘEDNÍ MATICE ŠKOLSKÉ v Praze 7:
 
         „Vejděme pravým vchodem do oddělení chlapecké školy. Krásně kované železné dvéře otevírají vchod do vestibulu, v němž po širokém schodišti přicházíme ku skleněným dveřím a jimi do chodby přízemní.
         Vpravo táhne se chodba, před námi schody výše vedoucí a od nich vpravo chodba do středního křídla.
         V přízemí jsou umístěny dvě třídy, jídelna a v postranním křídle od školy dveřmi oddělený byt školníkův s vlastním záchodem a druhým vchodem z vedlejší ulice. V rohu mezi hlavní budovou a křídly, v části vnitřní, zřízeny jsou záchody přístupné z chodby a předsíně od této oddělené. Ventilace a splachování jsou tak zařízeny, že žádného zápachu není tu cítiti. V I.poschodí jest ředitelna, sborovna, kabinet zeměpisný a tři třídy; V II.poschodí kabinet přírodovědecký a 4 třídy; v III.poschodí, kde dočasně umístěna c.k. česká reálka, jest ředitelna, sborovna a 8 tříd.
         Milý dojem působí na každého již první vkročení do chodeb; jsouť skoro 3m široké a 36m dlouhé, čisté, světlé. Jsou tu též umístěny vkusné věšáky na šatstvo žactva, čímž zbaveny třídy nepříjemného výparu vlhkého šatstva v době dešťů a sněhu, a získány tak veškeré stěny tříd k zavěšování map a obrazů. Třídy samy, zvláště pak v křídlech, vynikají svými rozměry (v čele 11,5-6,3-4,2m, v křídle 10-7,5-4,2m) a světlem, které docíleno jednak vhodným rozložením budovy, jednak 3m vysokými a 2m širokými, devítidílnými okny, též ventilací opatřenými.
         Vstupme nyní do křídla středního; v přízemí z předsíně vkročíme do letní tělocvičny, která svojí prostorou, výškou a jasem světla vnikajícím osmi vysokými logiovými okny překvapuje. Z této v levé stěně je vchod do sprchových lázní, účelně k občerstvení i čistotě žactva zřízených, dále pak vchod do tělocvičny zimní, opatřené značným množstvím nářadí tělocvičného.
         V I.poschodí nad tělocvičnami nacházejí se kreslírny; vchod upraven z odpočívadla v lomu schodů. Jsou tu opět nejprve předsíně se stojany pro prkna žáků a vodovodem, pak vlastní kreslírny s četnými rámy na obrazy na stěnách a nutným nářadím; v zadní stěně jest vchod do prostranných kabinetů. Kreslírny na straně chlapecké (k jihu) užívají děvčata, a na straně dívčí (k severu) hoši by při perspektivných pracích nebyly obtíže světlem slunečním činěny. K tomu cíli pak udělán vchod z předsíně do předsíně.
         V II.poschodí v celé šíři i déli traktu středního nachází se největší chlouba školy naší, t. kaple (síň exhortní). Vchodem z odpočívadla přijdeme nejdříve do předsíně, jejíž část k severu pažením skleněným oddělená tvoří sakristii; uprostřed jsou točité schody na kur, nad předsíní zbudovaný. Středním sloupem rozdělen předek kuru ve dva díly a v dílu severním umístěny 10rejstříkové varhany od firmy Rejna a Černý.
         Z předsíně jsou dva vchody do kaple. Vkročivše do této, zůstaneme státi překvapeni. Jaká to neobyčejná velikost, jaká výška, jaká světlost a celková úprava! Rychle přelétne zrak náš prostorem a spočine na oltáři na stěně před námi.
         Na povýšeném místě uprostřed dvou pilastrů stůl se svatostánkem, nad nimi pak velký obraz oltářní olejovými barvami na smitce akad. malířem J.Bartoňkem provedený. V krajině na úpatí Řípu v pozadí se rýsujícího klečí obrácen obličejem vlevo sv.Václav oblečen v brnění, opásán mečem a štítem zdobeným starou orlicí českou a maje praporec opřený o pravé rámě, spíná ruce k vroucí modlitbě za vlast.
         Nad pilastry ukončenými zlacenými polovypuklými hlavičkami andílků je vlys, z něhož velkým písmem zlaceným volá k nám nápis, že posvátné místo toto věnováno „Bohu, vlasti, národu.“ Nad vlysem jest štít ukončený na vrcholu křížem. Po stranách oltáře jest stěna zdobena vkusnou malbou. Se stěn pobočních šestnácti vysokými okny přichází světlo z volného prostoru; mezi okny jakož i na ostatních stěnách jsou plynové lampy, nad nimiž provedeny kříže, a nad okny pěkný omalovaný pás gotický. Do výše oken opatřeny stěny dřevěným pažením a při parketové podlaze jsou otvory k topení a větrání. Lavice dvě u zadní a po jedné při pobočních stěnách ukončují výzdobu kaple.
         Strop nahrazuje tu dřevěným táflováním spodem vyzdobený kryt, čímž dosaženo té neobyčejné výše a vzdušnosti, která tak mocně na každého působí.
         Táflování samo, jakož i spojky krovové, bohatě zdobeno vypalováním a malbami.
         S pohnutím opouští každý příchozí tuto velikou místnost, a ještě ve dveřích znovu zraky své obrací kol kolem, aby vštípil si v duši obraz této skvostně upravené školní svatyně.
         Celková prostora kaple zaujímá prostoru 24,5-14,5m, takže pojme stojících 700 dětí.
         Není zajisté u nás jí rovné.
         Veškeré místnosti vytápěny jsou ústředním topením parním, které nákladem asi 120 000 korun zařídila První česko-moravská strojírna v Praze.
         O větrání, krom ventilací v oknech, postaráno i větráky ve zdech, takže čistý chladný vzduch přivádí se do všech místností.
         V každé třídě umístěna při vnitřní stěně dvoje tělesa, z nichž teplo šíří se do místnosti. Regulování děje se z chodby, a proto ve dveřích učeben ve výřezu jest umístěn teploměr, aby topič mohl teplotu místnosti bez rušení vyučování sledovati…
         Stavba počala 23.května 1901, rychle vzrůstala a koncem září dosáhla rovnosti, načež přikryta přezimovala až do dubna 1902. Tu započato znovu a do konce června ukončeny práce vnější, a do 15.září veškeré vnitřní i se zařízením.
         Dozorčí komise nad stavbou skládala se z pp. ob. starš. a stavitele J.Seiferta, jenž byl vrchním dozorcem stavby, řed. škol J.Rašína, z přednosty úřadu stavebního, projektanta budovy, hospodářského, zdravotního a školního referenta.
         Nelze mlčením pominouti, že o vhodné a požadavkům školským potřebné zařízení budovy měrou velkou zásluhy si získal p. J.Rašín, ředitel měšť. školy dívčí v Bubnech a člen obecního zastupitelstva.
         Stavba ukončena byla zdárně a svědčí svým zařízením, že nebylo šetřeno nákladu, by škola vyhovovala veškerým požadavkům krásna, školním i zdravotnickým měrou nejvyšší ; to dokazuje velkou blahovůli sl. městské rady i obecního zastupitelstva celé Zlaté Prahy, jakož i pronikavé poznání důležitosti školy pro vkus, potřeby i zdraví pokolení budoucích.
         Budova tato jest nejkrásnější mezi budovami pražskými a hlásati bude povždy její lásku i obětavost ku školství.
         S pocity uspokojení, vděčnosti i radosti opouští každý upřímný přítel mládeže budovu tuto, a jest si jen přáti, aby zářivý tento příklad nabyl hojně následovníků v širých krajinách vlasti naší.“ 
Zapsal J.B.Škorpil 
 

 

První ředitel dívčí školy Jindřich Rais byl bratrem spisovatele Karla Václava Raise  


        
U příležitosti šedesátého výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn byla v roce 1908 zasazena ve školním sadu lípa. Tato událost byla vzpomenuta i slavnostním listem v kronice školy. 

 

 
         První světová válka zasáhla i do života školy. Zpočátku se konala slavnostní shromáždění žáků školy u příležitosti vítězství rakouských vojsk v Bělehradě, Lvově a jiných místech, při nichž se nadšeně pěla rakouská státní hymna.
         Později se rakouská státní hymna nadšeně pěla dál, ale místo slavnostních shromáždění žáků na počest vítězství rakouských vojsk se uzavřely tělocvičny, neboť byly přeměněny na sklad pečiva. Mezi žáky pořádány sbírky kovu, vlny, bavlny, kaučuku, drahých nerostů apod. na pomoc frontě. Nedostatek uhlí způsobil omezování výuky a vyhlašování mimořádných prázdnin. Žákyně zhotovovaly teplé oděvy pro vojíny v poli, zvyšoval se počet žáků sirotků a polosirotků. Školní úřad svými přípisy vyloučil z výuky řadu učebnic, přísun nových ale vázne.
         Přípisem z 5.1.1917 č.56 c.k. okresní školní rady se nařizuje, „aby Jiráskovy historické romány Temno, Husitský král apod. nebyly pro žákovskou knihovnu zakupovány a ostatní spisy jmenovaného spisovatele aby byly pečlivě pročteny, nejeví-li se v nich nesmírné pěstění kultu Husova a doby husitské jako nejslavnější periody dějin českého národa.“ Jinými přípisy se z knihoven žákovských vylučuje spis Ruské byliny, zakazuje se rozšiřovati Mírová čítanka aj.
 
Záznamy o dynastických změnách  habsburského mocnářství v kronice školy

 
 

 
         Koncem roku 1916 zemřel první ředitel dívčí školy Jindřich Rais. Jeho bratr Karel Václav zaslal učitelskému sboru školy dopis tohoto znění: 
 
Na Královských Vinohradech dne 27.února 1917
 
Veleváženému sboru učitelskému obecné i měšťanské školy v Praze VII „Na Studánce“.
         Za všechny projevy lítosti nad úmrtím milého bratra mého, za srdečná slova soustrastná, za všecky pocty, vzdané památce předrahého zesnulého dovoluji si vzdáti díky nejvroucnější!
         Ráčili jste uznati, že byl do poslední chvíle neúnavně činný. Ano – od počátku své činnosti na škole U Studánky až do poslední hodiny. Mohu též to svědectví dáti, poněvadž byli jsme si vždy nejbližší a ve všem důvěrni.
         Pro školu neznal oddechu, jí věnoval všechnu mysl i sílu svoji, zdraví svoje – ona byla mu vším.
         Byl jemná, ušlechtilá povaha, neskonale dobré srdce, které dovedlo se jen obětovati, odpouštěti, i za příkoří odpovídati tichým úsměvem. Tak četl jsem i v dopisech, v minulých dnech mně poslaných.
         Radostně přicházíval jsem jednou za čas k němu do ředitelny jeho v té Vaší krásné škole, kde vítával mne upřímný jeho úsměv. Nikdy na to nezapomenu. Prosím, račte i Vy naň vzpomenouti!
         Odešel mně v něm bratr předobrý, srdce v každém případu věrné a spolehlivé, těšitel náš v době, plné hoře. Jak to přežíti!
         Děkuji veleváženému sboru učitelskému ještě jedenkráte co nejsrdečněji a přeji všeho štěstí a zdaru. 

         V úctě úplé
Karel Václav Rais
 
 
 

 

Titulní strana školního roku 1919/20 z kroniky školy symbolizuje vznik Československé republiky 

 


Kroniky dívčí a chlapecké školy

 

Z KRONIKY OBECNÉ A MĚŠŤANSKÉ ŠKOLY PRO CHLAPCE V PRAZE VII:

Školní rok 1917/18:
 
         „Celé noci prostály některé děti ve frontách čekajíce na chléb nebo jiné potraviny, když se pak ráno dočekaly bochníčku a skyvou chleba krutý hlad na polo jen zmírnily, odebraly se do školy, kdež zesláblé, unavené nebyly s to, aby vyvinuly potřebnou duševní činnost ku přijímání učiva a jeho osvojování.“ 
         „Mnoho dětí bývalo doma zústavováno samým sobě bez dozoru, a kde prostředí a okolí domácnosti bylo mravně závadné, srážel je a unášel proud mravní zkázy nezadržitelně. Mnoho dětí, zvláště z obecné školy, se toulávalo za školou, krádeže a jiné mravní poruchy se rozmáhaly měrou nebývalou. Škola nepostačovala čeliti tomuto zjevnému pustnutí některých těchto ubohých svých žáků.“ 
         A školní úřady chrlí důležité výnosy: o připomenutí Desatera povznesení kázně, o zužitkování kostí, o přednáškách žactvu na téma: Užitečnost ptactva, O zákazu zpěvu písně Hej, Slované! 
 

Školní rok 1918/19: 
         „Začátek jeho byl ještě těžce mdlobný pod nebezpečím ran rozpřažené rakouské byrokratické knuty a dokonávajícím se vyvrcholením hladu a ostatních běd válečných. Ještě 6.října byl sem dodán rozkaz, aby každá škola opatřila si obrazy císařovy a aby žáci správně zpívali císařskou hymnu. Kdož se nadál, že za měsíc budou se zaslouženou potupou odstraňovány obrazy monarchů a všeho toho starého Rakouska, kterému byli učitelé i žáci nuceni lháti loyálnost, a že ze síní učebných jásavě budou zaznívati hymny osvobozených národů.“ 
         13.2.1919 uspořádala dcera T.G.Masaryka dr. Alice Masaryková v kreslírně zdejší školy přednášku o organizaci sociální služby ve prospěch mládeže. 

Školní rok 1919/20: 
         „Pro nedbalé posílání svých dětí do školy potrestáni byli tito rodiče:
Jana Kočlíková – potrestána 20Kč nebo 48 hodinami vězení dne 10.1. pro nedbalé posílání syna Karla, žáka 5.A třídy obecné,
Anna Šindelářová – dne 9.3. pro nedbalé posílání Emila Šindlera, žáka 3.B obecné, týmž trestem,
Karel Brda – dne 8.4. pro nedbalé posílání syna Antonína pokutou 10Kč nebo 24 hodinami vězení,
Josef Hojka – 20Kč pokuty nebo 24 hodinami vězení.“ 

Školní rok 1923/24: 

         „Vedřiny. Pro vysokou teplotu bylo ve dnech 10.6., 13.6., 20.6. a 24.6. odpoledne prázdno.“

Školní rok 1924/25:
         „K žádosti učitelského sboru byl policejním ředitelstvím (oddělením sociální péče) škole přidělen civilní strážník p. V.Čmuchálek, aby zprostředkoval styk školy s rodinou, zejména při špatné docházce školní a tenkráte, šlo-li by o vážnější delikty školní mládeže.“

Školní rok 1925/26:
 
         „V tomto školním roce bylo na zdejší škole nově zavedeno vyučování ruštině, do něhož se přihlásilo tolik žáků, že měla býti zřízena dvě oddělení.“ 
         V dubnu 1928 navštívil školu akademický malíř Alfons Mucha. Mnozí návštěvníci školy však přijížděli opravdu z dalekých končin světa.
 
 
 

 
Ve dvacátých letech patřil mezi žáky naší školy i pozdější spisovatel Václav Čtvrtek,
vl. jm. Václav Cafourek (* 4. 4. 1911; † 6. 11. 1976).
 
         
 
Autor pohádek pro děti (Rumcajs, O makové panence a motýlu Emanuelovi, Vodník Česílko, O víle Amálce a žabce Márince, Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky, O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi),dívčího románku (Malá letní romance),dobrodružných klukovských příběhů (My tři a pes z Pětipes, Dobrodruzi z devátého náměstí)a pohádek pro dospělé (Nezbedné pověsti).
 

 
JAK VYPADALA ŠKOLA V OBDOBÍ PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA: 
 
         „Na střeše byl namalován znak Červeného kříže, okenní tabule byly přelepeny lepicími páskami a na každém okně byly rámy se zatemňovacími roletami. Vyučovalo se na směny, aby v případě bombardování nezahynuly všechny děti.
         Z domova jsme všichni odcházeli se stálým opakováním všech zákazů: nebavit se na ulici s německými dětmi, nebrat od německých žen ovoce, nevyzradit, že doma posloucháme zahraniční zprávy i přesto, že máme na přijímači upozornění: PAMATUJ, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí nebo smrtí.
         Brzy nám bylo jasné, proč se s námi rodiče loučí se slzami v očích. Jedním z důvodů byl nechvalně známý německý inspektor Werner. Zažila jsem jeho návštěvu školy dvakrát a nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Nejprve se ozvalo řinčení okovaných holínek, pak křik německých povelů a už se rozletěly dveře a dovnitř vtrhla skupina příslušníků SS, aby splnila rozkaz. Inspektor vyvolával jména židovských dívek, které byly přímo ze tříd vykopány na chodbu. To se stalo i mé kamarádce, se kterou jsem seděla v lavici. Za vlasy ji vytáhli ven. Už jsem ji nikdy neviděla. Bylo to, jako by se školou přehnala vichřice. Báli jsme se i vyslovit: „PROČ?“
         Nyní něco o vyučování. Samozřejmě byla denně hodina němčiny. Nejhorší bylo, že jsme se musely zpaměti učit životopis A.Hitlera, všechny údaje o SS a NSDAP, což nám učitelka ani nepřeložila do češtiny. Ještě dnes bych to mohla odříkat – takový to byl dril. Zeměpis se vyučoval v němčině – jen o Velkoněmecké říši a jedenkrát týdně byla i matematika přednášena německy. Češtinu nás učil statečný učitel Prokop Pilnáček, který v nás posiloval víru v lepší časy. 7.března nám vyprávěl o prezidentu Masarykovi a připomínal, že ze stěny, odkud se na nás teď dívali Adolf Hitler a Emil Hácha, dříve pohlíželi prezidenti Masaryk a Beneš. Směly jsme zpívat zakázanou píseň Ach, synku, synku. Naučil nás tuto báseň: 

                                               Tak zle není jako bylo
                                               v mnohý zašlý čas,
                                               přestáli jsme mnohou psotu,
                                               přečkáme ji zas.
 
                                               Bušili jak v kovadlinu
                                               v naši tvrdou leb,
                                               vesele jim odpovídal
                                               husitský náš cep.
 
          Vzpomínám na tohoto Pana učitele s úctou a obdivem. V době heydrichiády to byl odvážný čin.
         Téměř denně kolem deváté hodiny se táhlým tónem rozezvučely sirény, což znamenalo, že se letadla nacházejí v prostoru Korutany – Štýrsko. Nadešel tichý a ukázněný odchod do sklepa, kde byl protiletecký kryt. Cestou jsme si vyzvedly plynové masky, přečkaly kolísavý zvuk sirén, který oznamoval, že jsou letadla nad Prahou. Po skončení náletu jsme se vracely zpět do tříd. Protože se několik měsíců nic nedělo, pokládaly jsme pobyt v krytu za příjemné zpestření vyučování. Až jednou spadla bomba, která byla určena elektrárně, do Stromovky. Škola se detonací otřásla a vysypaly se okenní tabulky – papírové lepenky svůj úkol nesplnily. Malé děti, které seděly na lavičkách, se jen lekly, my starší, stojící, jsme byly tlakovou vlnou přitisknuty ke zdi. O několik týdnů později bylo bombardováno nádraží Praha – Bubny. Byli jsme zase doma bez oken, ale hlavně živí!“ 
Podle vyprávění paní učitelky Schlöglové 
 

 

Květen 1945 - stavba barikády nedaleko školy zachycená na fotografii v kronice školy 

Stránka školní kroniky z května 1945 

Pražské povstání mýma očima:

Pátek 4. května

             Všichni obyvatelé Prahy pochopili, že válka končí. Jejich nenávist k Němcům se projevila většinou tak, že se začali zbavovat všeho, co jen trochu připomínalo nenáviděný protektorát Böhmen und Mähren. S nadšením strhávají německé nápisy z obchodů a německá pojmenování ulic. Na řeznictví visel např. nápis Fleischerei., Václavské náměstí se jmenovalo Wenzelsplatz apod. Z oken úřadů i škol se vyhazovaly busty a fotografie Hitlera a protektorátního prezidenta E. Háchy. Bylo však zapotřebí se jich rychle zbavit, a tak se rovnou na ulicích všechno pálilo. Hořely zde hromady vývěsních štítů, německých knih, novin, časopisů…
            Už v pátek docházelo k prvním střetům obyvatel s německými vojáky. Němci se snažili udržet pořádek za každou cenu, chtěli mít všechno pod kontrolou. Aby se jim to podařilo, povolali do Prahy posily. Na ně teď čekali.
            Venku bylo už na začátku května horko, tramvaje jezdily s otevřenými okny. Vedle tramvají jezdila nákladní auta s německými vojáky. Ti mířili samopaly na zátylky lidí cestujících v tramvaji.
            V Praze 7 se zatím nestřílí. První střelba se ozývá ze středu města – tam, kde je Masarykovo nádraží, Staroměstské náměstí.
            Lékaři kteří pracovali v ilegálním odboji, vybavují kostel sv. Antonína (Praha 7), ale také i jiné pražské kostely, obvazovým materiálem. Z kostelů se takřka během chvilky stávají improvizované lazarety – tedy místo kde se ošetřovali ranění.
             Přes noc se objevily na domech nápisy: Praho – povstaň! A další podobná hesla.
 
Sobota 5. května
           V budově dopravních podniků (určitě ji všichni znáte, je kousek za kostelem na nábřeží) visí přes tři patra v hale československá vlajka.
            Děti nejdou do škol, dospělí nešli do práce. Také obchody byly zavřené. Vždyť kdo by nakupoval, když všichni měli jiné starosti! Ženy šily doma sovětské a americké vlajky. Je nutno připomenout, že textil se v té době prodával na „šatenky“ – tedy jakési body. Za určitý počet bodů si bylo možno něco koupit, ale cenu zboží to neovlivňovalo. Všechno bylo velice drahé. Přesto lidé rádi obětovali látku na vlajky. Často to byly šaty, které se rozstříhaly, trenýrky, košile. Bylo nutno také zjistit, kolik že to vlastně americká vlajka má hvězdiček, aby byla správná. A kde je umístěn srp a kladivo na vlajce sovětské?
            Na ulicích se tvoří hloučky demonstrantů.
            V deset hodina začal volat o pomoc rozhlas. Je slyšet střelba a stále opakovaná výzva: „Český rozhlas volá o pomoc! Vchod z Balbínovy ulice je volný!!…“
            Muži z Prahy 7 vypáčili skladiště německých zbraní v bývalém Radiopaláci (o veletrzích se zde vystavovaly radiopřijímače – nyní na tom místě stojí Parkhotel). Muži se ozbrojili ukořistěnými zbraněmi a teď spěchali pěšky, protože tramvaje nejezdily, přes Hlávkův most na Vinohrady na pomoc rozhlasu. Na Vinohradech ale stáli Němci s kulomety! Byli odhodláni povstalce zničit za každou cenu.
            Do Prahy se sjížděly posily ze všech stran, také od Berouna.
            V pražských ulicích se objevují tanky. Z každého českého okna visí vlajky. Začíná krutý boj.
            Pomníčky v ulicích, které lidé po válce postavili, pamětní desky, které jsou na mnoha pražských domech, to všechno jsou němí svědkové té vypjaté doby, Mnoho lidí v pražských ulicích padlo. A nebyli to jenom starší, mnohým bylo jen málo přes dvacet! Někdy ani tolik ne! Až půjdete po ulicích, všímejte si lépe svého okolí a uvidíte, kolik pamětních tabulek objevíte.
            Ženy s dětmi a starci se uchýlili do krytů ve svých domech. S sebou si berou tašky s nádobami s vodou, sušenkami a plynovými maskami. Ty musely být v každém bytě pro případ náletu. Kryty byly vlastně ve sklepě každého domu. Byly tam lavice, lidé seděli, moc se pohybovat nedalo, aby se zbytečně nespotřebovával vzduch a aby se dalo, kdyby to bylo nutné, rychle kryt opustit. Většinou byl z krytu prokopaný vchod do vedlejšího domu. To pro případ, že  by byl jeden z vchodů zasypán, zahrazen.
            Odpoledne pršelo, přesto však dospělí muži, ale i mladší ročníky, stavěli barikády. Veletržní ulicí jezdila tenkrát tramvaj č. 6. Ta jezdila do Stromovky po vnější magistrále a spojovala pražská nádraží. Dva převrácené tramvajové vozy posloužily jako barikáda. Jimi byly zahrazeny vjezdy do příčných ulic. Samotné tramvaje by ale nestačily, a tak se k nim přidávaly popelnice, mládež vytrhávala dlažební kostky, z domů se vynášela stará kamna, tyče žebříky… Prostě všechno, co by mohlo pomoci zastavit německé tanky. Barikády stavěli lidé s obrovským úsilím celou noc. Z rozhlasu byl slyšet stále jen úryvek sokolského pochodu „Lví silou, letem sokolím“ – to byla jediná deska, kterou se podařilo vynést z budovy rozhlasu do Měšťanské besedy (tam bylo dříve studio TV Nova). Mezi hudbou bylo stále slyšet volání o pomoc: „Praha volá o pomoc! Pošlete tanky a letadla! Staroměstská radnice hoří!“ To všechno se ozývalo nejen česky ale i rusky, anglicky, francouzsky. A opět táž hudba – stále dokola. Všichni čekali na pomoc amerických vojáků od Plzně. Marně. Americká vojska se zastavila na demarkační čáře v linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice.
 
Neděle 6. května
            V každé ulici stojí barikády, které jsou obsazeny ozbrojenými muži. V ulici Veletržní a U Smaltovny stojí dodnes blok hnědých domů, kterým se tenkrát říkalo „Malý Berlín“. Tady bydleli jen Němci. Z oken domů stříleli nejen němečtí muži, ale i ženy. Byla zabita malá holčička. (Tuto smutnou událost popsal ve své knize Němá barikáda spisovatel Jan Drda v povídce Zákeřník). Češi vtrhli do domu, vyrazili dveře a střílející ženu vyhodili z okna. Její syn, příslušník SS, se ukryl ve skříni a matku zásoboval náboji. Kolem okna jejich bytu jsou dodnes vidět stopy po střelách.
 
Pondělí 7. května
            Tento den přijíždějí do Prahy Maďaři s autem, které bylo naloženo zbraněmi, jimž se říká pancéřové pěsti. V mnoha domech seděli před vchodem muži s těmito zbraněmi v rukou, ale bohužel ne všichni s nimi uměli zacházet. Proto došlo i k mnoha poraněním nebo úmrtím při pokusu o jejich odpálení.
 
Úterý 8. května
             Všude se stále bojuje. Lidem postupně docházejí potraviny. Pokud se u oken českých bytů objevila nějaká osoba, z německých domů se okamžitě do těchto oken střílelo. Němci prakticky pálili po všem, co se jen hnulo. Kostel sv. Antonína doslova přetékal raněnými.
 
Středa 9. května
            Je pět hodin ráno. Rozhlas ohlašuje příjezd Rudé armády. Prahu 7 osvobodili mladí chlapci, příslušníci prvního ukrajinského frontu maršála Koněva. Ubytovali se v Rooseweltově koleji. I v dalších dnech bojovali proti Němcům, kteří ještě v Praze samozřejmě byli.
            V té době  kvetly šeříky a obyvatelé Prahy vítali své osvoboditele kyticemi. Připíjelo se vodkou, každý dal to, co zrovna měl – slaninu, chléb…
            V Praze 7 stojí sice ještě barikády, které Rudá armáda svými tanky lehce přejíždí, ale všude je znát, že skončilo šest těžkých let. Všichni věřili, že válka je od této chvíle jen minulostí, jenom těžkou zkouškou historie.
            Lidé potřebují ke svému životu mír, ne válku. To by měl mít jeden každý z nás na paměti. Aby se už nikdy tato těžká doba neopakovala.
Na povstání v Praze vzpomínala paní učitelka J.Schlöglová.
 

Nabízím vám i vzpomínky jiné. Jak válku viděla svýma očima babička jedné naší žákyně:

            …Učila jsem se velmi dobře, vždycky jsem měla skoro samé jedničky. Na studia však nebyly peníze. Tatínek býval v zimě bez práce – byl klempíř a v zimě se na stavbách nedalo pracovat. Šla jsem se tedy učit do obchodu s prádlem a punčochami. Bylo to na Václavském náměstí, vedle obchodu Baťa – ten dům už dnes nestojí. Byly jsme tam čtyři učnice a dvacet prodavaček.
            Když 15.března 1939 vtrhli do naší republiky Němci a pochodovali po Václavském náměstí, to jsme všichni plakali. To už byla ovšem Praha plná Němců, kteří „své“ vojáky vítali zdviženou pravicí a provolávali jim slávu. Naši lidé stáli se zaťatými pěstmi. Nenáviděli jsme je. To je hrozná vzpomínka.
            Moje šéfová byla Židovka. Němci ji poslali do Terezína, jako ostatně všechny Židy. Vím, že tam zahynula. Do obchodu dali správce. To byl samozřejmě Němec. Mne, když jsem se v roce 1940 vyučila, dali k dispozici pracovnímu úřadu. Podobně další učnice.V té době bylo mnoho lidí posíláno na práci do Německa. Musela jsem také. Bylo mi 18 let, když jsem odjížděla z Hlavního nádraží. Celý vlak byl plný mladých lidí. Maminka byla šílená bolestí. Zůstala sama – tatínek se totiž na podzim roku 1939 zabil. Při práci spadl ze střechy.
            Tak jsme tedy jeli a nevěděli, kam. Dva dny stál náš vlak na kolejích za Plzní. Později jsme se dozvěděli, že Norimberk, kam jsme měli jet, bombardovali – takže pojedeme jinam.Naštěstí pro nás i pro mne to bylo do zabraného území, do holýšovské prachárny. Lágry nebyly tehdy ještě postavené. Všude vládl chaos, my jsme byly vyplašené, nešťastné. Všichni jsme plakali. Během doby se dalo všechno do pořádku. Ubytovaly jsem se, bylo nás šestnáct děvčat v jedné místnosti (tehdy se tomu říkalo cimra – slovo převzaté z němčiny). Musely jsme si postavit i záchody. To bylo důležité, protože do té doby nám je nahrazovaly jen jámy v zemi, které byly přikryté prkny. To bylo hrozné. Nikdy na to nezapomenu. Asi tak za rok tam byly i umývárny, kde jsme si mohly přeprat i prádlo. Později přibyla kamna, abychom si mohly i něco uvařit. Dřeva na topení bylo dost, protože lágry byly u lesa, a tak jsme si dřevo braly tam. Dokonce bylo pak i uhlí! Na ubikaci jsme si musely i v létě topit, protože tam bylo pořád chladno. V zimě, když byly mrazy, to jsme mrzly.
            Do práce jsme vstávaly v pět hodin a ještě za tmy pochodovaly do továrny. Tam jsme začínaly od šesti hodin pracovat na strojích. Směny byly dvanáctihodinové, a to denní i noční. Denní směna od šesti ráno do šesti odpoledne, noční zase od šesti odpoledne do šesti ráno. Pracovalo se i v sobotu. Neděle byla volná. Většinou jsem s přítelkyněmi couraly po lesích, sbíraly houby. Ty jsme si povařily, osolily a jedly s chlebem. Když byl někdy kousek omastku, tak jsme si je i omastily. Taky borůvky nebo maliny nám dokázaly život zpříjemnit. Protože bylo obtížné sehnat boty a naše jsme si šetřily, tak jsme chodily v dřevácích. Byly jsme mladé, chtěly jsme mít i radost. Protože jsem uměla hrát na kytaru, udělaly jsme si kroužek, zpívaly a bylo nám aspoň chvilku dobře.
            Jídla bylo málo, bylo na lístky. Stravovaly jsme se v továrně, ale někdy to nebylo k jídlu, a tak jsme raději ani nejedly a večer jsme si doma uvařily ve velkém hrnci meltu (jakási náhražka černé kávy, ale není z pravých kávových zrn, nýbrž se vaří z cikorky), k tomu jsme si daly kousek chleba, ten byl ale také na lístky – takže slovo kus tady nemá ten pravý význam, bylo ho poskrovnu. To všechno jsme jedly společně. Když přišlo někdy něco z domova, tak se balíček rozdělil pro všechny.
            Přiblížil se rok 1942 a já jsem se o Vánocích sešla na dovolence v Praze se svým chlapcem, kamarádem z dětství, který byl předtím také nasazen v Německu – v Kottenu, odkud byl kvůli nevyléčitelné nemoci nohou poslán do domácího léčení do Prahy. Osud tomu chtěl, abychom se sešli, a tak začala pro mne láska, kterou jsme na podzim 1943 proměnili v manželství. Tehdy jsem si myslela, že když jsem vdaná, že se z toho pekla dostanu domů, do Břevnova k mamince a k mému nejmilejšímu. Ale to byl krutý omyl!
            Musela jsem se vrátit zpět. Nedalo se nic dělat. Dopisovali a těšili jsme se, že se o dovolené zase uvidíme.
            Tak šel čas, v lágru se stalo velké neštěstí. Naší přítelkyni vybuchla patrona v lisu a utrhla jí ruku. Zároveň bylo zraněno několik zajatců, kteří s námi také pracovali. To jsem zapomněla říci, že pod naším lágrem měli své tábory také zajatí Francouzi a Italové, kteří s námi v továrně také pracovali. Při tomto neštěstí jeden ze zajatců zemřel.
            Musím povědět, že jsme měli vlastně pořád hlad. V létě to ještě šlo, ale zima, ta byla krutá. Spaly jsme tedy dohromady, daly na sebe deky,  abychom nezmrzly. To jsme byly moc smutné.Měly jsem však v sobě tvrdost křemene a v srdci nenávist vůči těm, kteří v té době popravovali naše nejlepší lidi – inteligenci, odbojáře, sabotéry. Němci vypálili Lidice, Ležáky, posílali malé děti na „převychování“ do Německa, ale také jich mnoho  popravili. To v našich srdcích zůstalo, tento osten. Zapsáno prolitou krví, kterou prolévali Němci v „Pečkárně“ (Petschkův palác, kde bylo velitelství gestapa). Nechápu, proč si mladí lidé dnes berou dobrovolně život. Je přece vzácný a vždycky stojí za to, abychom jej žili tak, jak nejlépe umíme. Važte si jej!
            Psal se rok 1944 a já jsem byla o Vánocích zase v Praze na dovolené a začátkem roku 1945 jsem zjistila , že čekám děťátko. Maminka z toho velkou radost neměla, protože nic nebylo k dostání. Kromě toho byl taky hlad, jídla bylo málo a drahé. My jsme se ale spolu s manželem těšili, že teď mne už konečně propustí a já se vrátím domů – do Prahy. Sen se stal skutkem.
            Blížil se pomalu konec války. Pak přišel květen, čas osvobození. To už jsme byli společně doma. Ale i tehdy jsem zažila hrůzu. V revoluci. Němci utíkali Bělohorskou ulicí, jejich vojska se valila směrem ke Karlovým Varům. Naši občané s nimi hrdě bojovali.
            Bydleli jsme tenkrát na Bělohorské třídě ve dvoře. Němci hodili granát a ten smrtelně zranil na hlavě mladého člověka. Utrhl mu část obličeje. Bydleli jsme ve dvoře domu, před kterým se to stalo. Já jsem tehdy čekala před domem na manžela, který se měl vrátit od rodičů. Běžela jsem ke zraněnému muži v domnění, že se jedná o mého manžela. Vzala jsem ho do náruče. Byla jsem bez sebe hrůzou! Ten muž zemřel v mé náruči a já jsem z toho  omdlela. Odnesli mě domů k mamince. Když jsem se vzpamatovala, řekli mi že to byl sousedův Fanda Hájek. Smutné, ale já jsem byla ráda že to nebyl manžel, že je živý!
            10.srpna se nám narodil syn. Manžel pak odešel na vojnu. Později jsme ještě měli dva syny. Už jsme spolu 55 let, stále ho miluji a ctím. Ze synků se stali muži, mají své rodiny. Dokonce mám již dva pravnuky.
O nasazení na práci v Německu vyprávěla babička naší bývalé žákyně Zuzany Budilové.
 

 Vzpomínka poslední

            Revoluci v Praze 1945 jsem prožila jako dítě. Tenkrát jsme bydleli v Praze – Podolí. Protože byla válka, na ulicích se střílelo, byly časté nálety, bombardování – blížil se konec války. Němci byli doslova zuřiví. Tenkrát jsme nechodili do školy. V domě, ve kterém jsme bydleli, zůstaly jenom ženy a děti. Muži bojovali na barikádách. Bránili Prahu, vyháněli Němce.
            5.května vypukla v Praze revoluce, která skončila 9.května. Tyto dny jsme prakticky trávili ve sklepě, který byl upraven na kryt. V krytu byly ženy, děti a starší lidé. Avšak ani v krytech nebylo bezpečno, protože prchající Němci vyháněli lidi z krytů a hnali je před svými tanky jako živý štít, aby se jimi bránili před ostřelováním. Jak to bylo kruté si jistě dovedete představit! (Ve filmu Němá barikáda můžete tohle všechno vidět).
            Potom nás pracovníci vodárny v Podolí ukryli do krytu ve vodárně a tam jsme zůstali až do osvobození.Když jsme potom vyšli z krytu ven, nemohli jsme ulici ani poznat. To nebyla ta ulice, po které jsme chodili každý den, ulice, již jsme důvěrně znali. Změnila se skoro k nepoznání. Všude byla vytrhaná dlažba, sutiny, lidé narychlo odklízeli zbytky barikád. Protože se předtím hodně střílelo, tak jsme i v bytě našli mnoho úlomků skla z vysypaných oken. Všude byl velký nepořádek.
            Jak jsem již říkala, všichni dospělí muži bojovali na barikádách, na ulicích. Také náš tatínek byl v ty dny pryč. Několik dní jsme o něm nevěděli, a tak se maminka starala, kde je. Řekli jí, že mrtví z barikády jsou v kostele. Se strachem šla maminka do toho kostela. Doufala, že tam tatínka nenajde. Naštěstí tam mezi padlými nebyl. Objevil se až další den. Sice zraněný, s rukou ovázanou a zavěšenou na šátku, ale byl živý! Jakou jsme měli všichni radost, to se ani nedá popsat.
            Maminka mě oblékla do sokolského kroje a šli jsme vítat ty, kteří nás osvobodili. Tenkrát kvetl šeřík a ten se nám stal jakýmsi symbolem svobody.
            V době, o které vyprávím, jsem byla ještě malá holka, moc si toho nepamatuji. Toto jsou však nejsilnější zážitky.
Autorkou posledního vyprávění je paní L.Tesárková.
 

 

Památka v kronice na návštěvu Karla Svolinského


         V šedesátých a sedmdesátých letech procházela škola obdobím vnitřní rekonstrukce, během níž se např. měnila podlahová krytina na chodbách, ve třídách byly přemístěny radiátory z výklenků ve stěnách pod okna, staré lampy vystřídalo moderní osvětlení, v každém poschodí byly vybudovány kabinety a v přízemí školy centrální šatny. Rekonstrukce pokračovala v devadesátých letech, kdy bylo v půdních prostorách vybudováno 4.poschodí s počítačovou učebnou a novou sborovnou, modernizaci prodělala školní kuchyně a na počátku 21.století, po vybudování výtahu a pojízdných plošin, se naše škola stala školou bezbariérovou. Rekonstrukční práce byly završeny renovací oken, vstupních dveří do budovy a novou fasádou školy.

Vstupní dveře do budovy školy po renovaci 


 ZE VZPOMÍNEK PAVLA JURKOVIČE, TVŮRCE HUDEBNÍ TRADICE NAŠÍ ŠKOLY:

         „Když jsem se v létě 1977 rozloučil s Pražskými madrigalisty, vrátil jsem se do školy, tentokrát do Základní školy v Umělecké ulici na Letné, v sousedství Stromovky, která mi barevnými proměnami pouhým pohledem z okna představovala proměny ročního času: první jarní pupence, světlou zeleň postupně tmavnoucí, pyšné květy kaštanů, potom jejich plody, pozdněletní tmavou zeleň jako předehru k hýřivé barevnosti podzimu, až k odhalení ztepilosti mohutných stromů, posypaných někdy tenkou vrstvou sněhu, tolik podobných větvím a ratolestem na čínských obrázcích. Tento pohled byl zpočátku útěchou ve světě, na nějž jsem se těšil, který však, značně zanedbaný, vzdoroval mé touze a snažení přiblížit žáčkům hudbu tak, aby ji nejen pozorně vnímali, ale také provozovali. Nezpěváků bylo hodně: někteří ze zanedbání, jiní z ostychu. Ten druhý důvod jsem zmáhal snadněji, a to vlastním příkladem. Záleželo mi však vždycky i na tom nejposlednějším, a tak jsem se snažil dohonit i to zanedbání….
         I při této hudební bídě vznikl záhy ve škole v Umělecké pěvecký soubor z žáků jediné třídy, který reprezentoval školu na veřejnosti, a v obvodních a celopražských soutěžích získávali první ceny zpěváčci z této školy. V podzimu mého kantorského života se mi však dostalo jedné velké radosti a odměny, a to založení Základní školy s rozšířenou výukou hudební výchovy, již inicioval Ladislav Daniel, který tento druh školy vyzkoušel v Olomouci. Tuto možnost s porozuměním přivítala ředitelka školy Eva Šímová a patřičná povolení málem na poslední chvíli “vyběhala“ její zástupkyně Hana Nejedlá: v první třídě tři hodiny hudební výchovy, od druhé pak ještě navíc další dvě hodiny souborové hry a zpěvu, zpočátku také s povinností navštěvovat základní uměleckou školu. Všichni žáci hráli na zobcové flétny, a jak se na Jurkoviče sluší a patří, na celou škálu orffovských nástrojů. Každá hudební třída tedy představovala vokálně-instrumentální soubor, jehož nároky i úroveň rostly každým rokem, a to v atmosféře dělnosti a kreativity. Smysluplná rytmická a hlasová cvičení, intonace, instrumentální hra, improvizace a poslech byly hudební stravou téměř každodenní. Ne suchou metodikou, ale praktickým muzicírováním nabývali žáci znalostí a dovedností na zásadě, že napřed je zvuk a pak pojem nebo grafický znak, nikoliv obráceně, jak se leckde často děje.
         Dochovaným svědectvím naší společné práce (moji žáci byli mými hudebními partnery) je celá řada videozáznamů vyučovacích hodin, 45minut bez jediného střihu, tedy “i za cenu ztrát“, jak říkávám, jež slouží dodnes jako didaktická pomůcka na pedagogických fakultách i na konzervatoři. Pěti pořady skončila hudební výchova pro televizi, jak je, myslím šťastně, natočil režisér Ivan Látal. V hodinách hudební výchovy hospitovali studenti Pedagogické fakulty UK, ale navštěvovali nás hojně i zahraniční hosté na doporučení ministerstva školství
         Písňový repertoár představovaly především lidové písně ve stále náročnějších úpravách, písně soudobých skladatelů, ale i historická hudba od gregoriánského chorálu přes období středověku, renesance a baroka. Jeden z videozáznamů dokonce zachycuje v rozsahu jedné vyučovací hodiny jakési dějiny hudby v příkladech, které demonstrují sami žáci už v šestém ročníku základní školy. 
 

         Věru, že nejsem kouzelník ani zázračný pedagog. Jen jsem probudil zájem, zvědavost, zvídavost, víru ve vlastní schopnosti a možnosti a přirozenou a stále rozvíjenou kreativitu a snad jsem své žáky svedl k napodobení vlastním příkladem. To je vše. Děti byly doslova obklopeny orffovskými nástroji; každý měl v lavici svoji zvonkohru, blíže k tabuli xylofony, metalofony, celá řada bicích, lákavé tympány vždy nejdříve okupované, to všecko probouzelo zvědavost také sama na sebe. Už dítě méně zkušené a poučené, stejně jako dospělý, neodolá, aby si na nástroji, s nímž se setkalo poprvé v životě, nevyzkoušelo jeho zvuk nebo se nepokusilo zahrát nápěv některé písně….
         Vzpomněl jsem si na to moudré poučení Jana Amose Komenského v Didaktice analytické: „Děti (a kdo by ne?) jakmile slyší, že je tu něco nového, co ještě neviděly, neslyšely, neochutnaly, ženou se, dychtíce to viděti, slyšeti, ochutnati ; jestliže jim zabráníš, ubiješ je.“ Dodávám ze zkušenosti: Opomeneš-li v pravý čas odměnit pochvalou zjevný pokrok, ztratíš zájem dítěte na dlouhý čas. Ostatně, milý učiteli, mírou tvého úspěchu není ten nejnadanější, ale ten poslední ; věř, že je stejně lačný po poznání a dovednosti jako ti ostatní….
         Když sleduji další osudy svých někdejších žáků, kteří se mnou kráčeli po prvních hudebních cestičkách, pozoruju s potěšením, jak často překračují hranice své profese (zpěváci, instrumentalisté) jako sbormistři, dirigenti, vedoucí komorních ansámblů, hudební dramaturgové a režiséři, upravovatelé, skladatelé, improvizátoři, přibírajíce další nástroje (barokní housle, gamby, krummhorny, harfu, zobcové flétny všech druhů, trumšajt a další) v touze vyhovět historické stylovosti, ale také ze zvědavosti sama na sebe a na nový zvuk….
         Když jsem v roce 1996 už jako důchodce školu opouštěl, založila stejný druh školy bývalá hospitantka a později učitelka na naší škole Lenka Pospíšilová, dnes také úspěšná lektorka na mezinárodních kurzech. A mou roli na této škole po několika letech spolupráce naplno převzala Jana Žižková, dobrá a kreativní muzikantka, nápaditá aranžérka, výtečná zpěvačka a v poslední době i skladatelka, která našla v této práci potěšení, takže i tady jsem s uspokojením zbytečný.“ 
 
Ze vzpomínkové knihy Pavla Jurkoviče Otvírání paměti
 
 

1.ledna 1996 vstoupila Fakultní základní škola Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, s rozšířenou výukou hudební výchovy, do právní subjektivity 


Dnešní podoba školy